Cestopisy » USA - Hlas Ameriky

Pohled do zákulisí Hlasu Ameriky

Studio Hlasu Ameriky

Musím se přiznat, že ještě před vlastní cestou do Spojených států pro mne byl Hlas Ameriky pojem. Pojem spojený s dětskou vzpomínkou na zapnuté rádio v tátově pokoji, pojem poslechu prokládaného pískáním a praskáním komunistické rušičky, pojem spojený se jmény Voskovce a Wericha během druhé světové války a v poslední době pak synonymem kvalitní publicistiky, která sice mluví česky, ale na svět se dívá americkou optikou.
Proto jsem byl opravdu rád, když jsem se dozvěděl, že právě tato stanice se stane mou praxí během studia na prestižní Washingtonské Georgetown University.

Jak jsem Hlas Ameriky viděl a zažil?

Budova rozhlasu se nelézá v samém středu Washingtonu, prakticky hned vedle Kapitolu - sídla amerického Kongresu. Umístěním si tedy nic nezadá ani se Svobodnou Evropu v Praze:-). Stavba je to honosná, postavená v klasickém slohu, tak jako většina federálních budov tady ve městě. Při vstupu vás čeká důsledná kontrola (to aby na nás nemohli teroristé:) a pak už jen bludiště chodeb, odkud se ozývají snad všechny možné jazyky světa. Já jsem zapadl do české redakce, která čítá všeho všudy 3 zaměstnance.

Studio Hlasu Ameriky

A překvapení mne čekalo hned na začátku - shodou okolností jsem se totiž do prvního kontaktu s redakcí dostal přímo během vysílání, když mne šéf Evropské sekce přivedl ve 13.00 washingtonského času přímo do studia číslo 5. Viděl jsem tak nejen vlastní vysílání (tady se říká show), ale i dramaturgický výkon, který musí redaktoři zvládnout jakoby mimoděk. Teprve tady jsem se dozvěděl, že za řídícím a mixážním pultem sedí Američan, který česky nerozumí ani slovo. Takže ve studiu se nejenom čte a přednáší na mikrofon, ale zároveň se přitom mohutně gestikuluje, kdy mají vyjet mikrofony, kdy střihnout který příspěvek (v místní hantýrce “cut“) a kdy a jak do toho pustit hudbu… A přitom všem musí výsledný projev znít nenuceně - až uvolněně…

Jak už jsem říkal, česká sekce se v současné době skládá už jen ze 3 zaměstnanců (v dobách největší slávy - v 80-tých letech to bylo skoro 30). Dovolte, abych Vám je představil:

Paní Věra Blochová, kterou pravděpodobně znáte jenom pod jejím pseudonymem Jana Šrámková (tak se představuje na mikrofon) je hrozně milá a hodná paní, čerstvá a vzorná babička. V rádiu je asi nejdéle ze všech, ještě donedávna dělala populární Country Music Show. Speciální poznávací znak - pořád se usmívá a má dobrou náladu.

Paní Eva Šašková (hezky zní anglická verze jejího jména Eva Sasek - vyslovováno bez háčků a čárek) je nejhezčí redaktorka tady na patře (jak se svorně shodli Poláci a Lotyši, se kterými sdílíme společný kancelářský prostor). Jinak je to největší redakční patriotka, pořád říká, že na důchod se chce vrátit zpátky do ČR.

Pan Jiří Fischer (v osmdesátých letech známý v éteru pod pseudonymem Jiří Rybář) je jediný muž v redakci. Sportovec každým coulem, vášnivý cyklista a vyznavač vodních sportů. Kromě toho dělá báječné steaky na grilu a vůbec, pořádá skvělé barbecue. V redakci, coby bývalý režisér, se občas ujímá velitelské role. Musím však konstatovat, že jsem nikdy neprohloupil, když jsem se řídil podle jeho rad a doporučení.

Jak vypadá takový normální redakční den?

Začíná se už v 6 hodin ráno, kdy se sestaví rámcový program vysílání. Během dopoledne se pak píší, překládají nebo natáčí příspěvky. V poledne je nejvyšší čas připravit zpravodajství a ve 12:45 se odchází do studia, abyste v 19:00 českého času mohli slyšet z rádia: „Dobrý večer z Washingtonu…

A co konkrétně jsem dělal během praxe já? Zpočátku jen nějaký ten překlad, ale brzy přišly i samostatné příspěvky. Nafasoval jsem minidisk, mikrofon a vyrazil do terénu. Ale nejvíc si cením příležitosti, kterou jsem dostal přímo během vysílání ve studiu. Vyzkoušel jsem si tak na vlastní kůží (a vaše uši), že čtení zpráv „naživo“ opravdu není vůbec jednoduché, že za tím zdánlivě ležérním přednesem je obrovský kus práce a léta zkušeností.Premiér Špidla

Největší reportérský zážitek však mám spojený ani tak s USA ale paradoxně s ČR. Náhoda tomu chtěla, že zrovna v době mé praxe v Hlasu Ameriky zavítal do Spojených států na oficiální návštěvu český premiér, vice-premiér, ministr obrany a ministr průmyslu a obchodu. Díky velkorysosti stálých členů redakce jsem dostal příležitost zpravodajsky pokrývat celou návštěvu já. Během dvou měsíců se mi tak splnil novinářský sen, na který jiní čekají řadu let. Dostal jsem se do Bílého domu, do Kongresu, na přísně hlídané ministerstvo zahraničních věci USA. Premiér a ministr zahraničí mi poskytli osobní interview, letěl jsem se vládním speciálem a vůbec dělal spoustu věcí, o kterých bych si před prázdninami nemohl nechat ani zdát.

Prostě, internship v Hlasu Ameriky je ta nejlepší zkušenost, jakou si může začínající novinář přát. Je to poznání, že novinářský chléb je také o dvou kůrkách, ale hlavně je to nezapomenutelný zážitek. Na závěr bych snad jen chtěl poděkovat Hlasu Ameriky, že něco takového umožňuje a české redakci za báječné léto.

Vybrané odvysílané příspěvky: